Il-28 byl sovětský proudový bombardér vyvinutý krátce po druhé světové válce. V československém letectvu se stal nejen prvním, ale zároveň i posledním proudovým bombardérem, přičemž byl vyráběn v rámci licence. Jeho služba u nás však byla provázena několika smrtelnými nehodami.
Proudový bombardér Il-28 vznikl v poválečném období jako nový typ určený pro sovětské letectvo. Šlo o velmi rozšířený letoun – celková produkce se přiblížila hranici 7 000 vyrobených kusů. Některé státy jej navíc používaly ještě v 90. letech, například Severní Korea. V Československu se jednalo o poslední bombardovací typ, který letectvo provozovalo.
Vývoj stroje
Vývoj letounu začal krátce po skončení války. První prototyp se vznesl do vzduchu v roce 1948, následovaný dalším o rok později. Elegantně tvarovaný stroj úspěšně absolvoval vojskové zkoušky v roce 1949, přesto jeho budoucnost nebyla zpočátku jistá. Ve stejné kategorii totiž soupeřil s konkurenčním bombardérem Tupolev Tu-14.
Lehký dvoumotorový proudový bombardér Tu-14, vycházející z projektu Tupolev T-73, měl podporu části armádních kruhů. Zastánci tohoto typu argumentovali především větším doletem a lepšími perspektivami do budoucna oproti Il-28. O osudu obou projektů však nakonec rozhodl samotný Josif Stalin, který dal přednost Il-28. Tu-14 se tak přes svůj potenciál do sériové výroby nikdy nedostal.
Il-28 obsluhovala tříčlenná posádka složená z pilota, navigátora a střelce. Letoun měl délku 17,65 metru, výšku 6,70 metru a rozpětí křídel 21,45 metru. Výbava zahrnovala autopilota, radiokompas, radiovýškoměr i zařízení umožňující přistání bez vizuálního kontaktu se zemí. O pohon se staraly dva proudové motory Klimov VK-1A s tahem 2 700 kp každý. Maximální rychlost dosahovala 906 km/h ve výšce 4 500 metrů, dostup činil 12 500 metrů a dolet přibližně 1 135 kilometrů. Výzbroj tvořily čtyři kanony NR-23 ráže 23 mm a až 3 000 kg pum uložených v trupové pumovnici. Kromě klasických pum byl letoun schopen nést i jadernou munici.
V československém letectvu
V Československu se Il-28 vyráběl licenčně pod označením Avia B-228, respektive CB-228, ne jako původní sovětská výroba. Produkce probíhala rovněž v Číně, kde byl letoun znám jako Harbin H-5. Československé letectvo provozovalo celkem 77 kusů, které sloužily u 24., 25. a 29. bombardovacího pluku 46. bombardovací letecké divize. Kromě standardní bombardovací varianty byly k dispozici i cvičné a takticko-průzkumné verze. Mezi další uživatele Il-28 patřily například Polsko, Čína, Afghánistán, Nigérie, Maroko či Kuba.
Přestože byl Il-28 obecně považován za relativně spolehlivý stroj s nízkou nehodovostí, v československých podmínkách se tato pověst plně nepotvrdila. Provoz byl poznamenán třemi tragickými haváriemi. V roce 1957 došlo v krátkém časovém odstupu ke ztrátě dvou letounů 24. bombardovacího pluku, přičemž v obou případech zahynuly celé posádky. Další smrtelná nehoda se odehrála v roce 1965, kdy Il-28 havaroval krátce po startu a tříčlenná posádka přišla o život.
Bojové nasazení
Z hlediska bojového nasazení má Il-28 poměrně bohatou historii. Během korejské války v letech 1950–1953 byly letouny připraveny k případným operacím z čínského území, k přímému bojovému nasazení však nakonec nedošlo. První skutečné použití v boji přišlo během Suezské krize v roce 1956, kdy bombardéry Il-28 útočily na cíle v Izraeli.
Čína, která měla Il-28 rovněž ve výzbroji, použila tyto stroje v roce 1959 při potlačování tibetského povstání. Bombardéry se objevily i v Africe – Nigérie získala šest kusů, které byly nasazeny během občanské války v letech 1967–1970 proti separatistům z Biafry na jihovýchodě země. V 80. letech se Il-28 zapojily také do bojů v Afghánistánu, kde se osvědčily při nasazení proti sovětským jednotkám.
Zdroj: The Aviationist
Autor/Licence fotografie: Iljušin Il-28U, autor neznámý, Public Domain
